Rufina Bazlova
participativní performativní séance

24.–27. 9. 2026
Artivist Lab, Praha

Vita Contemplativa Rufiny Bazlovy je participativní umělecký projekt zaměřený na otázku agency, tedy schopnosti vnímat sebe sama jako aktéra vlastního jednání a rozhodování. Soustředí se na pohyblivou hranici mezi tím, co můžeme ovlivnit, co ovlivnit nemůžeme a co pouze vnímáme jako nemožné.

Projekt vznikl z osobní zkušenosti autorky s vyhořením a krizí smyslu po několika letech intenzivní artivistické práce spojené s tématy politického násilí, války, solidarity a kolektivní paměti. Tato zkušenost však není pouze autobiografickým východiskem. Vyhoření zde lze chápat také jako symptom širšího společenského problému, v němž se osobní odpovědnost a potřeba reagovat setkávají s rostoucí nejistotou a omezenou možností ovlivňovat procesy, které zásadně formují naše životy. Kde končí naše schopnost jednat a kde začíná představa o tom, co bychom ještě měli být schopni udělat? A kdy se nemožnost změnit situaci začne proměňovat v pocit osobního selhání?

Tuto zkušenost lze vztáhnout ke konceptu tekuté modernity Zygmunta Baumana.[1] Stabilní sociální struktury, dlouhodobé orientační body i představa předvídatelné budoucnosti ztrácejí svou samozřejmost a nejistota se stává běžnou součástí každodenní zkušenosti. Tu dále zesiluje informační prostředí charakterizované nepřetržitým tokem událostí, obrazů, konfliktů, dezinformací a výzev k reakci. Shoshana Zuboff ve své analýze kapitalismu dohledu ukazuje, jak se lidská zkušenost a chování stávají zdrojem dat, predikce a ekonomické hodnoty.[2] Pozornost a reakce tak nejsou pouze soukromou součástí našeho vztahu ke světu, ale vstupují do systémů, které je zaznamenávají, vyhodnocují a využívají.

V situaci přetrvávajících válečných konfliktů, politického násilí a společenských krizí se tak vědomí odpovědnosti střetává se zkušeností bezmoci. Jsme konfrontováni s událostmi, vůči nimž není snadné zůstat lhostejní, ale jejichž příčiny a důsledky můžeme jako jednotlivci ovlivnit jen omezeně. Otázka agency se proto netýká pouze schopnosti jednat, ale také schopnosti rozpoznat reálný dosah vlastního jednání.

V kontextu artivismu získává toto napětí zvláštní naléhavost. Umělec vstupující do politických a společenských konfliktů může současně přijímat role aktivisty, komunikátora, prostředníka či svědka. Aktivistická práce přitom nemá jednoznačný konec. Kauza nekončí dokončením díla a politická či humanitární krize se neřídí rytmem instituce, projektu ani grantového období. Pro tuto hybridní pozici navíc často chybějí dlouhodobé podpůrné struktury, které by systematicky počítaly s její psychickou, časovou a ekonomickou zátěží. Riziko přetížení a vyhoření proto nelze redukovat pouze na individuální schopnost správně si nastavit osobní hranice. Může být také důsledkem podmínek, v nichž je dlouhodobá společenská angažovanost vykonávána.

Osobní zkušenost vyhoření se tím v Vita Contemplativa posouvá od individuálního problému k otázce struktury. Projekt se neptá, jak být odolnější, efektivnější nebo schopnější pokračovat. Taková odpověď by reprodukovala právě logiku výkonu, kterou problematizuje.

Jedním z myšlenkových východisek projektu jsou úvahy filozofa Byung-Chul Hana o společnosti výkonu, v níž se tlak na člověka stále méně projevuje jako vnější příkaz a stále více jako vnitřní požadavek být aktivní, produktivní a schopný.[3] Vita Contemplativa pracuje s posunem od „nemohu moci“ k „mohu nemoci“, tedy od nemožnosti dostát požadavku být stále schopný k možnosti připustit si, že také mohu nebýt schopen. Tento obrat proměňuje vztah k vlastnímu omezení. Hranice vlastních možností ani vědomé nejednání zde nemusí být chápány jako selhání, ale jako legitimní volba.

K Hanovým úvahám přímo odkazuje také název projektu, převzatý z názvu jeho knihy Vita contemplativa. O nečinnosti.[3] Kontemplativní život zde nepředstavuje únik od skutečnosti ani prostý protiklad jednání. Otevírá možnost pozastavit automatickou potřebu reagovat, získat odstup a znovu rozpoznat, odkud a proč jednáme. Kontemplace vytváří prostor mezi podnětem a reakcí, mezi tím, co se od nás očekává, a tím, co skutečně můžeme nebo chceme udělat. V tomto smyslu není rezignací na agency, ale možností znovu promyslet její hranice.

Právě otázka, nakolik jsme skutečnými aktéry vlastních rozhodnutí, propojuje projekt s dalšími filozofickými, psychologickými a neurovědními východisky. Barry Schwartz prostřednictvím paradoxu volby problematizuje představu, že větší množství možností automaticky přináší větší svobodu.[4] Nadbytek možností může naopak prohlubovat nejistotu a pocit osobní odpovědnosti za každé rozhodnutí. Robert M. Sapolsky tuto otázku posouvá ještě dále, když zdůrazňuje biologické, psychologické, sociální a historické podmínky, které našemu rozhodování předcházejí a zpochybňují představu zcela autonomní svobodné vůle.[5] Albert Camus naopak prostřednictvím zkušenosti absurdna otevírá možnost jednat i tehdy, když nemáme k dispozici definitivní jistotu, jednoznačné vysvětlení ani konečný smysl.[6]

Tyto rozdílné perspektivy se v Vita Contemplativa neskládají do jednotné teorie člověka. Vytvářejí spíše pole napětí mezi svobodou a podmíněností, možností a omezením, rozhodnutím a pochybností. Projekt tuto teoretickou otázku převádí do konkrétní zkušenosti účastníka. Jeho hlavním nástrojem je dramaturgie otázek inspirovaná sokratovským elenchem, metodou, která prostřednictvím otázek prověřuje přesvědčení, jejich předpoklady a možné rozpory.[7]

Během performativní seance účastník odpovídá pouze ano, nebo ne. Zdánlivě jednoduchou binární volbu však postupně narušují změny kontextu, dvojznačnost, humor a absurdita. Odpověď, která se v jednom okamžiku zdá samozřejmá, může v jiném kontextu přestat platit nebo se dostat do rozporu s odpovědí předchozí. Pozornost se tak přesouvá od hledání správné odpovědi k pozorování samotného procesu rozhodování. Účastník se stává současně tím, kdo odpovídá, i tím, kdo své odpovědi, pochybnosti a změny postoje pozoruje. Sebepozorování se tak stává formou vnitřní performance.

Vnitřní rozpor přitom projekt nechápe jako chybu, kterou je třeba odstranit. Karen Horney popisuje člověka jako bytost, v níž mohou současně působit odlišné a vzájemně konfliktní způsoby vztahování se k sobě, druhým a světu.[8] Z odlišné, neurovědní perspektivy pracuje Jeff Hawkins v teorii Thousand Brains s představou množství paralelních modelů a referenčních rámců, jejichž prostřednictvím mozek interpretuje skutečnost.[9] Vita Contemplativa tyto přístupy nespojuje do jednoho psychologického modelu, ale využívá jejich společný potenciál: tatáž situace může být vnímána z více perspektiv a změna referenčního rámce může proměnit její význam, aniž by se samotná situace změnila.

Právě tento princip se během seance stává zkušeností. Opakovaná nebo jinak kontextualizovaná otázka může vyvolat jinou odpověď, aniž by jedna z nich musela být nutně „nesprávná“. Rozpor tak přestává být pouze známkou nekonzistence a může se stát místem, v němž se zviditelňují různé polohy vlastního já.

Grafická partitura vznikající z odpovědí pak tento jinak neviditelný proces převádí do vizuální stopy, která se v další fázi může prostřednictvím pohybu, dechu, zvuku nebo práce s materiálem proměnit v tělesnou, zvukovou či materiální zkušenost.

Odpovědi během seance postupně vytvářejí individuální grafickou partituru. Proces rozhodování, který je jinak převážně neviditelný, získává vizuální stopu. Ve druhé fázi se partitura stává materiálem pro interpretaci prostřednictvím rytmu a opakování, pohybem, dechem, zvukem nebo prací s materiálem. Po intenzivní sebereflexi přichází jiný režim pozornosti. Zkušenost nemusí být okamžitě vysvětlena ani uzavřena, ale může být tělesně, zvukově či materiálně transformována a ponechána doznít.

Vita Contemplativa neslibuje nalezení správné perspektivy ani větší kontrolu nad vlastním životem. Takový příslib by mohl opakovat logiku výkonu, kterou projekt problematizuje. Vytváří místo toho podmínky, v nichž se vlastní způsob uvažování může na chvíli stát viditelným, být zpochybněn a přeskupen. To, co je z jedné perspektivy nemožností, může z jiné znamenat volbu. To, co je prožíváno jako selhání, může být rozpoznáním hranice. Nejednání nemusí být pouze výrazem bezmoci, ale může se stát vědomým rozhodnutím.

Návrat k vlastnímu „já“ zde neznamená uzavření se před světem. Je pokusem přesněji rozpoznat vztah mezi sebou a světem, mezi vlastní odpovědností a jejími hranicemi, mezi tím, co je mimo náš dosah, tím, co skutečně můžeme změnit, a tím, co jsme se pouze naučili považovat za nemožné.

Kontemplace zde není opakem jednání. Je možností změnit pozici, ze které jednáme.

Kurátorka: Tamara Moyzes

Rufina Bazlova je intermediální umělkyně běloruského původu žijící v Praze. Ve své interdisciplinární a participativní praxi se zabývá kolektivní pamětí, politickým násilím, identitou a solidaritou. Pracuje s textilem, digitálními médii, instalací, performancí a sociální praxí a zkoumá, jak lze tradiční vizuální jazyky aktualizovat ve vztahu k současné společenské a politické realitě. Od roku 2021 vede mezinárodní participativní projekt #FramedinBelarus věnovaný politickým vězňům v Bělorusku. Je držitelkou grantu EU4Culture, fellowshipu CEC ArtsLink v HPAC Chicago a programu Gaude Polonia 2026. Její práce byly prezentovány mimo jiné na International Triennial of Textile v Lodži a na bienále Matter of Art v Praze.

Zahájení
24.⁠ ⁠9. 2026 / 18:00
s kurátorkou Jitkou Hlavačkovou a umělkyní Rufinou Bazlovou

Program

24. 9. — zahájení 18:00 / seance 19:00
25. 9. — 17:00–20:00 / seance 18:00
26. 9. — 15:00–18:00 / seance 16:00
27. 9. — 15:00–18:00 / seance 16:00

Ke skupinové seanci je nutné přijít včas – začínáme společně.

Odkazy

[1] Zygmunt Bauman: Liquid Modernity. Cambridge: Polity Press, 2000. Koncept tekuté modernity, nejistoty a oslabování stabilních sociálních a životních struktur.

[2] Shoshana Zuboff: The Age of Surveillance Capitalism: The Fight for a Human Future at the New Frontier of Power. New York: PublicAffairs, 2019. Analýza kapitalismu dohledu a proměny lidské zkušenosti a chování v data využitelná pro predikci a ekonomické zhodnocení.

[3] Byung-Chul Han: The Burnout Society; Vita Contemplativa: In Praise of Inactivity. Kritika společnosti výkonu, sebevykořisťování a úvahy o kontemplaci a nečinnosti jako možnostech vystoupení z imperativu permanentního výkonu.

[4] Barry Schwartz: The Paradox of Choice: Why More Is Less. New York: Ecco, 2004. Kritika předpokladu, že rostoucí množství možností automaticky vede k větší svobodě a spokojenosti.

[5] Robert M. Sapolsky: Determined: A Science of Life Without Free Will. New York: Penguin Press, 2023. Deterministický pohled na lidské jednání, rozhodování a otázku svobodné vůle.

[6] Albert Camus: Le Mythe de Sisyphe. Paris: Gallimard, 1942. Koncept absurdna a možnost žít a jednat bez definitivního smyslu nebo konečné jistoty.

[7] Sokratovský elenchos: dialogická metoda spojovaná se Sókratem, založená na prověřování přesvědčení, jejich předpokladů a vnitřních rozporů prostřednictvím otázek. Pro filozofický kontext viz zejména Platónovy rané dialogy.

[8] Karen Horney: Our Inner Conflicts: A Constructive Theory of Neurosis. New York: W. W. Norton & Company, 1945. Teorie základních vnitřních konfliktů a protichůdných způsobů vztahování se k sobě, druhým a okolnímu světu.

[9] Jeff Hawkins: A Thousand Brains: A New Theory of Intelligence. New York: Basic Books, 2021. Teorie inteligence založená na množství paralelních modelů a referenčních rámců, jejichž prostřednictvím mozek vytváří reprezentace světa.

Fotograf: Jan Hromádko

Výstava vznikla za podpory Ministerstva kultury České republiky, Státního fondu kultury, Magistrátu hlavního města Prahy a Městské části Praha 1.

VITA CONTEMPLATIVA

Rufina Bazlova
participatory performative sessions

Vita Contemplativa by Rufina Bazlova is a participatory art project centred on the question of agency, understood as the capacity to perceive oneself as an agent of one’s own actions and decisions. It focuses on the shifting boundary between what we can influence, what we cannot influence, and what we merely perceive as impossible.

The project emerged from the artist’s personal experience of burnout and a crisis of meaning following several years of intensive artivist practice engaging with political violence, war, solidarity, and collective memory. Yet this experience is not merely an autobiographical point of departure. Burnout can also be understood here as a symptom of a broader social condition in which personal responsibility and the imperative to respond encounter growing uncertainty and our limited capacity to influence processes that fundamentally shape our lives. Where does our capacity to act end, and where does the idea of what we should still be capable of doing begin? And at what point does the inability to change a situation turn into a sense of personal failure?

This experience can be related to Zygmunt Bauman’s concept of liquid modernity.[1] Stable social structures, long-term points of reference, and the idea of a predictable future lose their self-evidence, while uncertainty becomes an ordinary part of everyday experience. This condition is further intensified by an information environment characterised by a continuous flow of events, images, conflicts, disinformation, and demands for response. In her analysis of surveillance capitalism, Shoshana Zuboff shows how human experience and behaviour become sources of data, prediction, and economic value.[2] Attention and response are therefore no longer merely private dimensions of our relationship to the world, but enter systems that record, evaluate, and exploit them.

Against the backdrop of ongoing wars, political violence, and social crises, an awareness of responsibility thus collides with an experience of powerlessness. We are confronted with events towards which it is difficult to remain indifferent, yet whose causes and consequences we, as individuals, can influence only to a limited extent. The question of agency therefore concerns not only our capacity to act, but also our ability to recognise the actual reach of our actions.

Within the context of artivism, this tension acquires a particular urgency. An artist entering political and social conflicts through their practice may simultaneously assume the roles of activist, communicator, mediator, or witness. Activist work, moreover, has no clearly defined endpoint. A cause does not end when an artwork is completed, and a political or humanitarian crisis does not follow the rhythms of an institution, a project, or a funding period. This hybrid position also often lacks long-term support structures that would systematically account for its psychological, temporal, and economic demands. The risk of overload and burnout therefore cannot be reduced solely to an individual’s ability to establish appropriate personal boundaries. It may also result from the conditions under which sustained social engagement takes place.

In Vita Contemplativa, the personal experience of burnout thus shifts from an individual problem towards a structural question. The project does not ask how to become more resilient, efficient, or better able to continue. Such a response would reproduce precisely the logic of performance that the project seeks to question.

One of the project’s conceptual points of departure is Byung-Chul Han’s reflection on the achievement society, in which pressure increasingly manifests itself not as an external command but as an internal demand to remain active, productive, and capable.[3] Vita Contemplativa works with a shift from “no longer being able to be able” to “being able not to be able,” that is, from the inability to meet the demand to remain perpetually capable towards the possibility of acknowledging one’s own inability. This shift transforms one’s relationship to one’s limitations. The limits of one’s capacities, as well as the conscious choice not to act, need not be understood as failure, but can instead become legitimate choices.

The title of the project also refers directly to Han’s thinking and is taken from the title of his book Vita Contemplativa: In Praise of Inactivity.[3] Here, the contemplative life does not signify a retreat from reality or simply the opposite of action. Rather, it opens up the possibility of suspending the automatic need to respond, gaining distance, and recognising anew where our actions come from and why we act. Contemplation creates a space between stimulus and response, between what is expected of us and what we are actually able or willing to do. In this sense, it is not a renunciation of agency, but an opportunity to reconsider its limits.

The question of the extent to which we are genuinely the agents of our own decisions connects the project to further philosophical, psychological, and neuroscientific perspectives. Through the paradox of choice, Barry Schwartz challenges the assumption that a greater number of options automatically produces greater freedom.[4] An excess of choice can instead deepen uncertainty and intensify the sense of personal responsibility attached to every decision. Robert M. Sapolsky takes this question further by emphasising the biological, psychological, social, and historical conditions that precede our decisions and challenge the notion of fully autonomous free will.[5] Albert Camus, in turn, through the experience of the absurd, opens up the possibility of acting even in the absence of definitive certainty, an unambiguous explanation, or an ultimate meaning.[6]

In Vita Contemplativa, these different perspectives do not coalesce into a unified theory of the human subject. Instead, they create a field of tension between freedom and conditioning, possibility and limitation, decision and doubt. The project translates this theoretical question into the participant’s concrete experience. Its principal tool is a dramaturgy of questions inspired by the Socratic elenchus, a method that uses questioning to examine beliefs, their underlying assumptions, and possible contradictions.[7]

During the performative session, the participant responds only yes or no. This apparently simple binary choice is gradually unsettled by shifts in context, ambiguity, humour, and absurdity. An answer that appears self-evident at one moment may cease to hold in another context or come into conflict with a previous response. Attention thus shifts from searching for the correct answer towards observing the decision-making process itself. The participant becomes simultaneously the one who responds and the one who observes their own answers, doubts, and changes of position. Self-observation thus becomes a form of inner performance.

The project does not understand inner contradiction as an error that needs to be eliminated. Karen Horney describes the human subject as one in whom different and mutually conflicting ways of relating to oneself, to others, and to the world can operate simultaneously.[8] From a different, neuroscientific perspective, Jeff Hawkins’ Thousand Brains theory proposes a multiplicity of parallel models and reference frames through which the brain interprets reality.[9] Vita Contemplativa does not combine these approaches into a single psychological model. Instead, it draws on their shared potential: the same situation can be perceived from multiple perspectives, and a shift in the frame of reference can transform its meaning without the situation itself having changed.

During the session, this principle becomes an experience in itself. A repeated question, or the same question placed within a different context, may produce a different answer without either answer necessarily being “wrong.” Contradiction thus ceases to function merely as a sign of inconsistency and can instead become a site where different positions within the self are made visible.

The graphic score generated by the participant’s answers translates this otherwise invisible process into a visual trace. In the following phase, the score becomes material for interpretation through rhythm and repetition, using movement, breath, sound, or material processes. Following an intensive period of self-reflection, another mode of attention emerges. The experience does not have to be immediately explained or brought to a conclusion; it can instead be transformed through bodily, sonic, or material means and allowed to resonate.

Vita Contemplativa does not promise the discovery of a correct perspective or greater control over one’s life. Such a promise might itself reproduce the logic of performance that the project seeks to question. Instead, it creates conditions in which one’s own patterns of thought can temporarily become visible, be questioned, and rearranged. What appears impossible from one perspective may become a choice from another. What is experienced as failure may become the recognition of a limit. Not acting need not signify powerlessness alone; it can also become a conscious decision.

The return to the self-proposed here does not mean withdrawing from the world. Rather, it is an attempt to recognise more precisely the relationship between self and world, between personal responsibility and its limits, between what lies beyond our reach, what we can genuinely change, and what we have merely learned to regard as impossible.

Contemplation here is not the opposite of action. It is the possibility of changing the position from which we act.

Curator: Tamara Moyzes

Opening
24 September 2026 / 18:00
with curator Jitka Hlavačková and artist Rufina Bazlova

Program

24 September — opening 18:00 / session 19:00
25 September — 17:00–20:00 / session 18:00
26 September — 15:00–18:00 / session 16:00
27 September — 15:00–18:00 / session 16:00

Please arrive on time for the group session, as we begin together.

Rufina Bazlova is a Belarus-born, Prague-based intermedia artist whose interdisciplinary and participatory practice explores collective memory, political violence, identity, and solidarity. Working across textiles, digital media, installation, performance, and social practice, she investigates how traditional visual languages can be reactivated in relation to contemporary social and political realities. Since 2021, she has led the international participatory project #FramedinBelarus, dedicated to political prisoners in Belarus. She is a recipient of an EU4Culture grant, a CEC ArtsLink Fellowship at HPAC Chicago, and Gaude Polonia 2026. Her work has been presented internationally, including at the International Triennial of Textile in Łódź and the Matter of Art Biennale in Prague.

References

[1] Zygmunt Bauman: Liquid Modernity. Cambridge: Polity Press, 2000. The concept of liquid modernity, uncertainty, and the weakening of stable social and biographical structures.

[2] Shoshana Zuboff: The Age of Surveillance Capitalism: The Fight for a Human Future at the New Frontier of Power. New York: PublicAffairs, 2019. An analysis of surveillance capitalism and the transformation of human experience and behaviour into data used for prediction and economic value extraction.

[3] Byung-Chul Han: The Burnout Society; Vita Contemplativa: In Praise of Inactivity. A critique of the achievement society and self-exploitation, and reflections on contemplation and inactivity as possibilities for moving beyond the imperative of perpetual performance.

[4] Barry Schwartz: The Paradox of Choice: Why More Is Less. New York: Ecco, 2004. A critique of the assumption that an increasing number of choices automatically leads to greater freedom and satisfaction.

[5] Robert M. Sapolsky: Determined: A Science of Life Without Free Will. New York: Penguin Press, 2023. A deterministic perspective on human action, decision-making, and free will.

[6] Albert Camus: Le Mythe de Sisyphe. Paris: Gallimard, 1942. The concept of the absurd and the possibility of living and acting without definitive meaning or ultimate certainty.

[7] Socratic elenchus: a dialogical method associated with Socrates, based on examining beliefs, their assumptions, and internal contradictions through questioning. For its philosophical context, see in particular Plato’s early dialogues.

[8] Karen Horney: Our Inner Conflicts: A Constructive Theory of Neurosis. New York: W. W. Norton & Company, 1945. A theory of fundamental inner conflicts and opposing ways of relating to oneself, others, and the surrounding world.

[9] Jeff Hawkins: A Thousand Brains: A New Theory of Intelligence. New York: Basic Books, 2021. A theory of intelligence based on multiple parallel models and reference frames through which the brain constructs representations of the world.

Photo by: Jan Hromádko

The exhibition was developed with the support of the Ministry of Culture of the Czech Republic, the State Cultural Fund, the City of Prague, the Prague 1 Municipal District