Karíma Al-Mukhtarová
Vernisáž: 20. 11. 2025, 18:00
Trvání výstavy: 21. 11. 2025 – 15. 1. 2026
Artivist Lab, Kampus Hybernská, Hybernská 4, Praha 1
Sweet & Sour je vizuální dialog mezi přivlastněním a návratem – mezi tím, co bylo sladce okouzlující, a tím, co zůstalo trpce zapomenuté. Karíma neangažuje, nevnucuje, ale pracuje s lidským podvědomím. Její umělecký přístup k „identitární politice“ je velkorysý, přesně tak jako význam jejího jména.
Výstava Sweet & Sour zkoumá rajče jako kulturní, botanický a vizuální fenomén, který propojuje témata identity, migrace plodin, paměti a kolonialismu. Projekt vychází z doktorandského výzkumu autorky a z její osobní paměti i rodinné historie, současně však odkazuje k širším dějinám Iráku, kde je rajče hluboce zakořeněné v každodenní gastronomii, zemědělství i ekonomice. Umělkyně v této souvislosti pracuje s vlastním termínem „rajče jako botanický migrant“.
Karíma Al-Mukhtarová se ve výstavě Sweet & Sour vrací ke vzpomínkám na svého otce Abdula Fataha Al-Mukhtara, který v padesátých letech přišel z Iráku studovat do Československa. V Praze na terase jejich bytu pěstoval rajčata a dokonce pro celý bytový dům vybudoval odtokový systém, aby mohl rostliny na terase pravidelně zavlažovat. Když Karíma mluvila se svým otcem, často zlehčoval smrt i válku právě skrze rajčata. V době, kdy ISIS obsadil část Iráku a byl zabit i jeho soused, řešil s ní po telefonu především to, že mu z Česka stále nedorazila semena českých rajčat. Byl to jeho způsob, jak se s válkou vyrovnat. Rodinné vzpomínky se tak stávají nečekanou metaforou vztahu mezi domovem, ztrátou a botanickou i kulturní migrací.
Said připomíná, že:
„Domov není nikdy čistě geografickým místem; je to prostor paměti.“1
Na výstavě Sweet & Sour autorka navazuje i na svou diplomovou práci (AVU, 2018), v níž poprvé pracovala s audiem zachycujícím otcovy příběhy a s instalací neglazovaných keramických rajčat – křehkých objektů vzniklých záměrným nedopečením.
Pro Artivist Lab vytvořila Karíma Al-Mukhtarová sérii realisticky glazovaných keramických rajčat – česko-iráckých hybridů, jejichž až hyperrealistická barva a tvar narážejí na estetiku kýče. Objekty jsou umístěny v malých skleněných vitrínkách, kde působí jako zakonzervované artefakty. Zároveň připomínají dětská skleněná „sněžítka“, ovšem bez postaviček hrdinek z Disney; místo nich uvnitř stojí obyčejné, avšak symbolicky zatížené rajče. Instalace vědomě pracuje s kýčem i nostalgickou pamětí.
Zároveň vitrínová instalace tematizuje proces muzealizace: objekt je vytržen z běžného života a prezentován jako artefakt. Said upozorňuje, že „Muzeum je jedním z míst, kde se moc kolonizující kultury institucionalizuje skrze výběr a vystavení objektů.“2
V tomto kontextu může rajče ve vitrínce získávat ironicky „exotický“ nádech – jako objekt přisouvaný do kategorie kulturní jinakosti.
Rajčata ve skle jsou rozmístěna na většině stěn galerie a v celku vytvářejí opakující se rytmus, který může evokovat textilní vzor či tapisérii. Tento vizuální princip lze chápat jako počátek autorčina hledání „rajčatové arabesky“ – ornamentu, který přestává být pouhou dekorací (jak je tomu často v evropském kontextu), a získává nové významové vrstvy.
Tím se opět dostáváme k Saidovi, který píše, že:
„Ornament není jen estetický doplněk; je to jazyk kultury.“
(volná parafráze; Said o ornamentální estetice píše v kontextu islámské vizuality)3
Výstava zahrnuje také experimentální šlechtění symbolické odrůdy „česko-iráckého rajčete“. Během jejího trvání bude instalaci doplňovat malý skleník, v němž se autorka pokusí vypěstovat hybrid z iráckých a českých semen. Tím odkazuje k vlastní česko-irácké identitě i k širším otázkám šlechtění, míšení a narušování představ o „čistotě“ – v biologickém i ideologickém smyslu.
Rajčata se objevují také na dvou monumentálních tapisériích, které jsou klíčovou součástí výstavy i autorčina doktorského výzkumu. Ten se zaměřuje na postavu Gertrude Bellové – britské cestovatelky, archeoložky, špionky a kolonizátorky, která se podílela na utváření hranic moderního Iráku. Z jejího archivu z období britského mandátu autorka vybrala historickou fotografii čajového dýchánku, kterou výrazně přepracovala: postavám odstranila obličeje, a otevřela tak otázku, zda si jejich tváře zaslouží být uchovány dějinami. Čaj a sušenky nahradila rajčaty a dvě postavy iráckých mužů z pozadí přesunula do popředí pomocí práce s perspektivou a výraznou červenou barvou, čímž narušila koloniální hierarchii scény.
Na druhé tapisérii je Gertrude Bellová zobrazena před stanem, typickým symbolem kolonialismu. V ruce drží nadměrně velké rajče, z něhož nitě a vlákna pokračují až k okraji její sukně, takže evokují dojem stékající rudé tekutiny. Obličej autorka ponechala prázdný – bez vyplnění, bez identity; zůstalo na jeho místě jen šedé, neosobní plátno.
Said upozorňuje, že:
„Koloniální vyprávění je vyprávěním o druhých bez jejich účasti.“ 2,4
Tato strategie vyprázdnění obličeje tak činí koloniální subjekt anonymním a zároveň problematizuje jeho autoritu.
Celou instalaci výstavy Sweet & Sour uzavírá dílo Connection Almost Found (2025) – instalace stolu, dvou židlí a koberce, která otevírá téma schopnosti vzájemné komunikace. Symbolika společného sezení u jednoho stolu zdůrazňuje potřebu pěstovat vztahy navzdory rozdílům; komunikace je stejně náročná jako vyšlechtění nové odrůdy rajčat, avšak neméně nezbytná.
Kurátorka: Tamara Moyzes
Karíma Al-Mukhtarová (*1989) studovala u Jiřího Kovandy na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, v Ateliéru intermediální konfrontace Jiřího Davida na pražské UMPRUM a na intermédiích u Mileny Dopitové na AVU, kde promovala v roce 2018. Je vítězkou Essel Art Award CEE za Českou republiku (2013). V roce 2019 absolvovala několikaměsíční stáž CEAAC ve francouzském Štrasburku. V roce 2023 se účastnila prestižní rezidence v Art Omi v New Yorku. Jedním z hlavních témat její tvorby jsou otázky identity a proces socializace jedince.Díla Karímy Al-Mukhtarové jsou zastoupena v řadě prestižních sbírek, jako jsou Galerie hlavního města Prahy, Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Moravská galerie v Brně, sbírka Francise J. Greenburgera, COLLETT Prague | Munich a mnohé další.
Akademický kontext
Výstava vznikla jako součást doktorského studia umělkyně Karímy Al-Mukhtarové na Fakultě designu a umění Ladislava Sutnara Západočeské univerzity v Plzni.
_________________________________________________________________________________
1 Said, Edward W. Reflections on Exile. Harvard University Press, 2000.
2 Said, Edward W. Culture and Imperialism. New York: Knopf, 1993.
3 Said, Edward W. Orientalism. New York: Vintage, 1979. (česky: Orientalismus. Praha: Paseka, 2008.)
4 Said, Edward W. Culture and Imperialism. New York: Knopf, 1993.
Fotograf: Marcel Rozhoň
Grafika: Dan Bek
Podpora a spolupráce: Ministerstvo kultury ČR, Hlavní město Praha, Městská část Praha 1, Státní fond kultury ČR, Kampus Hybernská
fotografie: Josef Raba
Karíma Al-Mukhtarová
Opening: 20. 11. 2025, 18:00
Exhibition duration: 21. 11. 2025 – 15. 1. 2026
Artivist Lab, Kampus Hybernská, Hybernská 4, Praha 1
Sweet & Sour is a visual dialogue between appropriation and return—between what once appeared sweetly enchanting and what remained bitterly forgotten. Karíma does not instruct or moralize; instead, she works with the layers of the subconscious. Her approach to “identity politics” is generous, expansive—much like the very meaning of her name.
The exhibition Sweet & Sour investigates the tomato as a cultural, botanical, and visual phenomenon that intertwines themes of identity, plant migration, memory, and colonialism. The project builds on the artist’s doctoral research as well as on her personal and family history, while also referring to the broader cultural history of Iraq, where the tomato is deeply embedded in everyday gastronomy, agriculture, and economic life. In this context, the artist introduces her own term: the tomato as a botanical migrant.
Karíma Al-Mukhtarová returns in the exhibition Sweet & Sour to memories of her father, Abdul Fatah Al-Mukhtar, who came from Iraq to Czechoslovakia in the 1950s to study. In Prague, he grew tomatoes on the terrace of their apartment and even constructed a drainage system for the entire building so that he could regularly irrigate the plants. When Karíma spoke with her father, he would often downplay death and war precisely through the motif of tomatoes. At the time when ISIS occupied part of Iraq and even his neighbour was killed, he spoke with her on the phone primarily about the fact that the Czech tomato seeds he was expecting still had not arrived. It was his way of coping with the war. These family memories thus become an unexpected metaphor for the relationship between home, loss, and both botanical and cultural migration.
As Said reminds us:
“Home is never simply a geographical place; it is a space of memory.” ¹
The exhibition also revisits the artist’s 2018 diploma work at the Academy of Fine Arts in Prague (AVU), in which she first used an audio recording of her father’s stories and installed unglazed ceramic tomatoes—fragile objects intentionally under-fired.
For Artivist Lab, Al-Mukhtarová has created a series of realistically glazed ceramic tomatoes—Czech-Iraqi hybrids whose hyperrealistic colours and forms approach the aesthetics of kitsch. These objects are placed inside small glass vitrines, where they appear as preserved artefacts. At the same time, they evoke childhood “snow globes,” though without the miniature Disney heroines; instead, they contain a tomato—ordinary yet symbolically laden. The installation deliberately engages with kitsch and nostalgic memory.
The vitrines also draw attention to the process of musealisation: the object is removed from everyday life and reframed as a cultural artefact. Said notes that **“the museum is one of the institutions through which the colonising culture enshrines its power by selecting, arranging, and exhibiting objects.”**² In this light, the tomato in a vitrine acquires an ironically “exotic” quality—as if being repositioned into the category of cultural otherness.
Arranged across the gallery walls, the glass-encased tomatoes create a repetitive rhythm that evokes a textile pattern or tapestry. This visual strategy marks the beginning of the artist’s search for a “tomato arabesque”—an ornament that transcends mere decoration (as often understood in the European context) and takes on new layers of meaning.
This brings us again to Said, who reminds us that: “Ornament is not simply an aesthetic supplement; it is a language of culture.” (paraphrased from Said’s reflections on Islamic visuality)³
The exhibition also includes an experiment in breeding a symbolic “Czech-Iraqi” tomato variety. During the exhibition, a small greenhouse will be added, where the artist will attempt to grow a hybrid from Iraqi seeds sourced in the UK and Czech tomato seeds. In doing so, she points to her own Czech-Iraqi identity and gestures toward broader discussions of hybridisation, mixture, and the critique of the ideological obsession with “purity”—both biological and political.
Tomatoes also appear in two monumental tapestries that form a central part of the exhibition and the artist’s doctoral research. This research focuses on Gertrude Bell—a British traveller, archaeologist, spy, and coloniser who played a key role in defining the borders of modern Iraq. From Bell’s archive from the British Mandate period, the artist selected a historical photograph of an afternoon tea gathering and radically reworked it: she removed the faces of the figures, opening the question of whose images deserve to remain in historical memory. She replaced the tea and biscuits with tomatoes, and used perspective and vivid red colour to shift two Iraqi men from the background into the foreground—thus disrupting the colonial hierarchy of the original scene.
In the second tapestry, Gertrude Bell is depicted standing before a tent—a typical colonial symbol. She holds an oversized tomato from which threads of red fibre extend down toward the hem of her skirt, evoking the sense of dripping red liquid. The artist leaves Bell’s face blank—unfilled, without identity—reducing it to a grey, impersonal surface.
Said writes:
“The colonial narrative is a narrative about others told without their participation.” 2,4
By emptying the face, the artist renders the colonial subject anonymous and simultaneously destabilises its authority.
The exhibition concludes with Connection Almost Found (2025), an installation consisting of a table, two chairs, and a carpet, opening a reflection on the ability to communicate. The gesture of sitting together at one table underscores the necessity of cultivating relationships despite differences; communication is as demanding as cultivating a new tomato variety, yet equally indispensable.
Curator: Tamara Moyzes
Karíma Al-Mukhtarová (born 1989)
Karíma Al-Mukhtarová studied with Jiří Kovanda at the Faculty of Art and Design in Ústí nad Labem, in the Studio of Intermedia Confrontation under Jiří David at UMPRUM in Prague, and later with Milena Dopitová in the Intermedia Studio at the Academy of Fine Arts in Prague, where she graduated in 2018. She is a recipient of the Essel Art Award CEE for the Czech Republic (2013). In 2019 she completed a multi-month residency at CEAAC in Strasbourg, and in 2023 participated in the prestigious Art Omi residency in New York. Her work consistently explores questions of identity and the processes of socialisation. Her artworks are included in major collections such as the Prague City Gallery, the Aleš South Bohemian Gallery, the Moravian Gallery in Brno, the collection of Francis J. Greenburger, COLLETT Prague | Munich, and others.
Academic Context
The exhibition was created as part of Karíma Al-Mukhtarová’s doctoral studies at the Ladislav Sutnar Faculty of Design and Art, University of West Bohemia in Plzeň.
- Said, Edward W. Reflections on Exile. Harvard University Press, 2000.
- Said, Edward W. Culture and Imperialism. New York: Knopf, 1993.
- Said, Edward W. Orientalism. New York: Vintage, 1979. (Czech edition: Orientalismus. Praha: Paseka, 2008.)
- Said, Edward W. Culture and Imperialism. New York: Knopf, 1993.
Photographer: Marcel Rozhoň
Graphics: Dan Bek
Supported by: Ministry of Culture of the Czech Republic, City of Prague, Prague 1 Council, State Cultural Fund of the Czech Republic, Campus Hybernská
